Vyrážím z Chebu na pokračování, což znamená znovu dojít na náměstí a napojit se na E3. Tentokrát mě nezdržují mažoretky, jen marně hledám uličku, kterou jsem ještě nešla. Jedna z nevýhod toho, když si dáte základnu v jednom místě. A i když se město o své okolí perfektně stará, jsem žíznivá po nových zážitcích.

Vyrážím z Chebu což znamená znovu dojít na náměstí a napojit se na E3. Tentokrát mě nezdržují mažoretky, jen marně hledám uličku, kterou jsem ještě nešla. Jedna z nevýhod toho, když si dáte základnu v jednom místě. 

Průchod městem po modré je v tomto případě celkem o ničem. Prostě paneláky, chodník. A je to nuda, i když si to pokusíte zpestřit průchodem přes park (nebo jako v mém případě nákupem v Albertu, ale to je tím, že jsem ženská – chlapům nedoporučuji!)

Takže se vrhněte po modré a po silnici. Po 3 kilometrech opustíte sice Cheb, ale vlastně je to o to horší, protože už se není kde schovat. Nad hlavou azuro, kolem asfaltu lány obilí, ale jinak nic. Za kruháčem jsem sebou na nejvhodnějším místě prostě sekla (chápej, jediný ministromeček v širém okolí a tedy trocha stínu). Bylo to celkem fajn, nebýt toho, že to bylo u vjezdu do nějaké zahrady s chatkou. Majitel, pochopitelně zrovna projížděl okolo a díval se tak nějak divně. Po tom, co se jeho žena přišla zeptat, jestli jsem v pořádku a nic nepotřebuji, jsem se radši zase zvedla a vyrazila dál.

Po 4,3 kilometrech se E3 na chvíli (asi na 300 metrů) spojí s E6. Je to v místě původní železniční trati a teď je to spíše trať in-linová. Nemusí vás to trápit, protože po těch třech stech metrech spadnete z náspu a konečně se zbavíte asfaltu (na dalších 400 metrů).

Bohužel to vypadá, že modrá není ani tak značka kolem vody, ale po asfaltu. Dalších 1,5 kilometru a další asfalt … a čím dál tím frekventovanější silnice. Takže ve chvíli, kdy zjistíte, že jste na kraji vesničky Malá Všeboř, kašlete na modrou, švihněte to do leva a vrhněte se mezi baráky. Budete odměněni nejen historickými domky (no, možná i ruinami), ale hlavně přijdete k vodní nádrži Jesenice. A do ní … do ní si můžete strčit nohy.

Je tam skvělý klid, kachny, žáby, vážky, ale jinak ticho a pohoda. Pokud si toho nevšimnete, tak proti vám je uprostřed vody most.  Původně spojoval vesničky Malá a Velká Všeboř (teď doufám, že jsem někoho neurazila, a že jsou to opravdu vesničky). Po vytvoření nádrže Jesenice ovšem vznikly nejen zajímavá vodní zákoutí, ale i podivné umělecké dílo tyčící se z hladiny. Jo, já vím, že jsem si od asfaltu pomohla jen asi na 10 minut ( a další půl hodinu ztratila máčením noh ve vodě), ale rozhodně to stálo za to. Ale pokud spícháte, tak tuhle zastávku můžete vynechat a užít si zplodiny nákladních aut.

Za Malou Všeboří modrá odbočuje (po asfaltce) podél trati. Pozor – opravdu jen podél. Pokud zahnete pod most, už jdete špatně. Nenechte se zmást, že jediná teoretická cesta vede přes hromadu klestí a nevidíte žádnou značku, prostě přelezte větve, odhrňte kopřivy a kochejte se zelení kolem. Konečně jsme se zbavili asfaltu a čeká nás příjemná procházka lesní cestou. Dokonce víc než kilometr.

Na místní poměry celkem dlouhý lesní úsek opět vystřídá asfaltka vedoucí do Lipové, a první možnost na nějaké občerstvení. Uprostřed vesnice, na křižovatce dvou větších silnic stojí podivně růžovo oranžový Společenský dům. A i když jsem nejdřív měla pocit, že bez ohledu na otevírací dobu je zavřeno, stačilo ho obejít a najít zahrádku. Polévka byla poctivá a pivo studené. Co jiného si v tomhle vedru přát. Hostinský sice vypadá trochu jako bručoun, ale když jsem ho poprosila, jestli si můžu dopustit vodu, nabídl se, že mi ji napustí sám. Za mě plný počet bodů. 

S vidinou, že mi do prvního postupného cíle zbývá už jen asi kilometr jsem zase vyrazila směr železniční stanice. První možnost, rozhodnout se, jak moc mě bolí nohy, a jestli chci jít ještě dál, nebo se vrátím zpátky a vyberu si třeba leháro u bazénu. A protože jsem holka tvrdohlavá a byly teprve tři, rozhodla jsem se jít dál.

Značka vede asi kilometr pohodlnou lesní cestou a v Dolních Lažanech se vrací na asfaltku. Pokud se nezapomenete rozhlížet, určitě uvidíte úžasné hrázděné budovy v živých barvách. A pokud zapomenete, tak jsou ještě dál po cestě. Kupodivu v této části cesty je ten asfalt jen asi na další kilometr a pak až na Salajnu vede lesem a po poli.

Železniční zastávka Salajna byl můj druhý postupový bod a já se rozhodla to zapíchnout. Bylo vedro a mě už se dál nechtělo (což je taky důvod, proč i když je to tam moc hezký, fotky nějak nejsou). Kromě toho jsem si pamatovala, že vlak jede každé dvě hodiny. Bohužel jsem si to pamatovala blbě. On samozřejmě jel. Bohužel nezastavoval. A než čekat další dvě hodiny, to už bylo lepší ujít další čtyři kilometry až do konce. 

Takže jsem od ignorovala psa, který štěkal, jak kdyby nikdy žádný cestující z té zastávky nejel a vyrazila směr Dolní Žandov. Teprve dál na cestě uvidíte to nejlepší ze Salajny. Je tu několik původních hrázděných staveb, jedna hezčí než druhá. Podle map je tu i nějaký minerální pramen. Bohužel na mapě jsem ho přehlídla a musela dál úplně žíznivá. Popisovat další cestu je celkem zbytečné, až do Dolního Žandova není ze silnice moc kde odbočit, takže nezabloudíte. Jen dejte pozor, až budete zmateně koukat vedle silnice, kde se tam vzaly srny a mufloni, ať vás něco nezajede. Já jsem nakonec dorazila do cíle výrazně dřív, než jel vlak, a tak jsem se do Chebu vrátila autobusem. Mimochodem, místní COOP je otevřený i v sobotu odpoledne a mají jak pití, tak zmrzlinu.

Sečteno, podtrženo a ponaučení: z trasy E3 jsem prošla 20,9 kilometru a i když ne vlastním rozhodnutím zdolala všechny tři postupové body.

• Menší odbočka se vyplatí, pokud je tam voda.
• GPS pomáhá překonat i hromady větví.
• Když hledáš odjezdy, ujisti se, že vlak v zastávce zastavuje.

PS: Z nádraží zpátky na hotel jsem jela taxíkem. přidat si ještě další 4 kilometry, to už bych asi nevstala.