Důvodů, proč chodit na dálkové trasy, je spousta. Je to zdravé, člověk vidí spoustu úžasných věcí, má čas přemýšlet, překonávat sám sebe. Pro mě je to ještě jeden důvod.

Ten můj důvod

Když jsem byla malá holčička (ano, i dívky s mou váhou se dají považovat za holčičky), často jsme s rodiči chodili na túry (zpravidla vysokohorské, tedy pokud můžeme hory v bývalém Československu považovat za vysoké). A na některých z nich jsme narazili na Mezinárodní turistickou cestu. Už tehdy byly trasy E3 a E10 značené a pro dobrodružnou duši představa, že po této cestě se dá dojít až daleko za hranice státu a vidět spoustu nových věcí, je velkou inspirací. (Trochu se mi to plete i s Cestou česko-polského přátelství, ale ta má "jen" 27 kilometrů, takže to nestojí za řeč.)

Tehdy můj tatínek řekl, že je jeho velkým snem jednou celou tuhle cestu projít. No, někdo z rodiny to udělat musí. (Bratr si to očividně pamatuje taky, protože má stejné plány jako já, jen já mám na uskutečnění očividně víc času a odhodlání.)

Vím, že dálkové trasy jsou teď velkým trendem a všichni se vrhají na pochody. Já začala v roce 2014 první částí E3, a tehdy to byla skoro detektivní práce najít na mapách, kudy to vede. Dnes vznikají nové trasy a pohybují se na nich další nadšenci, hledající únik od každodenního stresu. A je tak stále složitější ujít "všechno". Na druhou stranu, je víc informací, co kde můžete vidět, kde se dá dobře přespat nebo najíst, a cestou můžete potkat další nadšence a vyměnit zkušenosti.

PS: Tatínek to už bohužel nedokáže. I kdyby ho nebolely nohy tak, že 100metrová procházka po zahradě je na půl hodiny, už si nepamatuje, že někdy takové přání měl. Občas si nepamatuje ani, kdo jsem já nebo můj bratr. Alzheimer je bohužel v naší rodině dědičný. Původně jsem si myslela, že vždycky kus ujdu, nafotím a budu mu alespoň ukazovat fotky, ale už ani to mu nic neříká. Nakonec jsem se rozhodla si to všechno sepsat a zvěčnit na webu, jestli/až za pár let tahle svině zaútočí i na mě, mám čím tu paměť osvěžovat.